ABAKUK 3,2-6

Opravdu slyším, co mi Hospodin říká?
Jsem zcela otevřena Jeho slovu?


.
.
.

Nejsem!

Když se podívám do svého srdce, vidím touhu jít za Tebou, Bože, ale je tak moc zastíněná tím vším ostatním... Prosím, ukaž se mi! Chci slyšet, co mi říkáš, Pane.

Bojím se o Tvoje dílo, o to dílo, které jsi ve mně utvořil, chci, abych ho naplnila, ale bojím se, že to udělám špatně. Prosím, zachovej je v tento čas! Pomoz mi, ať ho s Tvou pomocí dokážu ubránit! Uveď Tvůj plán se mnou ve známost. Řekni mi, Hospodine, co mám dělat s Tvým dílem. A já se pokusím... I když už teď vím, že Tě nejspíš zklamu. Ale to nechci, tatínku...

Ale je opravdu snaha vyšší než to, čeho dosáhnu? Je to, že se chci modlit, že chci být s Tebou, známka správné modlitby?

A tak, i když mám tak neklidné srdce, prosím, drž ho pevně. Jsem jako plamen svíčky, vím, že co je bez chvění, není pevné. Vím, že si tím musím projít a chci projít skrz, chci to přijmout, chci přijmout svůj život jako úkol, jako to, že ho mám naplnit do posledního dechu, že mám jít až na dřeň...

Mimo Tebe nejde žít bezpečně. Musím žít v Tobě, uvnitř Tebe, ne před Tebou ani za Tebou, mimo Tebe je přeci zkáza a mor, jedině Ty mě dokážeš vykoupit, jedině Ty mě dokážeš spasit...

Vždyť jsi to už udělal!

Tak proč je to UŽ a JEŠTĚ NE? Proč ještě nejsem v Tobě, když už jsi mě vykoupil?

Tobě patří cesta věčnosti, tak jestli je věčnost už teď, přítomnost, ne budoucnost, uveď mě do ní, Bože.

Vím, že mě povedeš, záříš jako světlo, osvěcuješ mou duši.