Zamlžená okna

Jak často hledím na okolní svět očima plnýma strachu, zamlženýma mými starostmi a problémy. Zakalenýma tím, co chci já.

Jak často zapomínám, že tu, ve svém srdci, nejsem sám. Že tu nejsem jen já
– že tu jsi hlavně Ty!
… Jen Tvůj hlas někdy úplně neslyším.

Kolikrát stojím na rozcestí života a snažím se vlastním pohledem rozpoznat, jak se zachovat správně.
Teď tu stojím znovu,
zas na rozcestí, a chci se nechat vést!
Nechci se už bát.
Nechci už podléhat touhám vlastního srdce, touhám po uznání v tomto světě, touhám po velkých věcech, touze po štěstí a po radosti, touhám, které mě stejně, i přes všechno moje lidské snažení, nenaplní. Přece jsou to jen náhražky.

Vždyť doopravdy
toužím
jen po Tobě!

Proto se Ti dnes chci znovu odevzdat. Zavírám své oči, abych na chvíli mohl být s Tebou. Abych na chvíli odklonil svůj pohled od sebe
a upřel jej na Tebe.
Abych na chvíli nechal všechny starosti venku za dveřmi. Zatáhl žaluzie svých občas zamlžených oken a byl tu na chvíli jen
s Tebou.